CFC Kladno

Jak to bylo ve Lhotě aneb Ďáblův skalp.

Já vím, milý čtenáři, že už netrpělivě očekáváš reportáž z Krále Šumavy, ale pěkně popořadě. Koneckonců Král startuje až za šest dní. Zatím jsme na startu posledního testu, a to pěkně ostrého. Trať prvního ročníku nového závodu UAC jménem Lhotské okruhy vytýčil můj kamarád Karel Kozel a dal si opravdu záležet. Malebné údolí říčky Loděnice se, vezmeme-li to proti proudu, po dolomitské pasáži okolo Svatého Jana pod Skalou  na chvíli narovná a zklidní u stejnojmenného městečka, aby se za Chrustenicemi znovu zahryzlo mezi kopce a podél osad Podkozí a Poteplí (mimochodem, proč zrovna tyto skvosty bratři Tesaříci opominuli, to nechápu. Nemuseli by se hrabat v Řitce) nás zavedlo až k Mosteckému Mlýnu a Dolnímu Bezděkovu. A jsme na trati. Ta  křižuje údolí na deseti kilometrech hned dvakrát a kousek roviny tu nenajdeš ani s vodováhou. No a krát pět to mělo bejt.  Pořadatelé na ničem nešetřili a zajistili opravdu všechno. Novou silnici, vymetené kamínky, sluníčko, Harleye na startu i kapelu v cíli. Karle, díky.

Na startu potkáváme Igora s Petrem Chalupou, El Diabla a Hynka. Příjíždí veliká síla dalších známých i méně známých cyklistů a ospalá vesnička Lhota se proměňuje v etapové město. Scházejí snad jen pionýři. Ale mě ne.

Startujeme. Motorkáři na Harleyi, který měl podle Karlových slov až do první ostré zatáčky brzdit tempo, se dá uviset jen za cenu sprinterského vypětí. Jo, sluníčko a devadesát, to je zkrátka Easy Ride. V plné rychlosti míjíme koňskou farmu, pak vodič odbočuje a my pokračujeme kolem zrcadla doleva vzhůru na Horňák.

Pěkně ostrý kopec. Když jsem byl asi tak o deset let mladší, trénoval jsem tu maximálky. Protože jsem neměl sporttestr, odhadoval jsem intenzitu podle toho, jestli jsem nahoře u lesíka zvracel nebo ne.

Ten lesík mezitím vykáceli, ale i tak teď cítím ranní muffiny až v nose. Jedeme asi moc rychle. Po chvíli sjíždíme dolů k mlýnu a jdeme znovu do kopce, tentokrát na Bratronice. Pepa Slavík už je kdesi vpředu a teď mě opouští další kladenský dres Jiřího Semence. Zůstávám sám mezi cizinci. V zatáčkách se zvolna formuje asi tříčlenná skupinka  a  tempo se uklidňuje. Rozhlížím se kolem. Kolega z PIJAS se už taky vydýchal a má teď modrý jenom dres. Nedaleko před námi zápasí s bicyklem pohledné děvče v žlutočerném. Jako vosa, Vlastičko, jako vosa.  Ještě kousek dál stojí na horizontu lípa, pod ní je křížek a u něj Diablo. Možná neustál nasazené tempo, snad ho tu rozhodila opozice, zkrátka dnes mu nějak vyhaslo pod kotlem a sotva otáčí kopytem. Netrvá to dlouho a za vsí ho dojíždíme. To je letos prvně. A bylo nás pět. Pozdravováni špalírem diváků dokončujeme první kolo. Druhé a třetí jedeme celkem v klidu. Za hřebčínem vyrušuje Vosička a snaží se nám do kopce ujet. Jakmile se silnice narovná, náskok zase ztrácí. A tak pořád dokola. Za mostem se jí snaží napodobit El. Já to tu znám a jedu si svoje.

Takhle trhat tempo bych uměl taky, vy chytráci. Zrovna minulý týden jsem tu trénoval „speed intervals“. To je třicet vteřin naplno a třicet vteřin vydýchat a znova a znova až do zblbnutí. Během vydýchávání mě v zatáčce dojíždí cyklista. Protože už je dvacet devět, tak  jen letmo pozdravím a vyrážím vpřed. Zůstává vzadu, ale já za půl minuty znovu stojím. Dojíždí mě a kroutí hlavou. Zase mi to vyšlo tak, že ho plnou rychlostí předjíždím. A zase stojím. Pomalu mi dochází, že mě musí mít za blba. „To--- já -- tu ------ jjjen ----tak --------tfuj----intervaly---víš?“ Chápavě se usměje ale raději řadí na těžší převod a mizí za kopcem.

Mezitím jsme na konci třetího kola a dojíždí nás čelo jedničky. Jedou jen o kousek pomaleji něž předtím Easy Rider. Zvířený prach se usazuje až za Lhotou. Abych byl objektivní, tak tady je asi dvě stě metrů dlouhá rovina, a tak vytváříme pětičlennou  formaci. Dojíždí nás další početné gruppo a zavěšuje se do háku. Co blbnou? Aha, to jsou naši. Byli kousek za námi a teď se dotáhli. Kromě pár důchodců je tu celý dívčí internát. Ve sjezdu se pár chlapů riskantním manévrem protlačuje na čelo a z dívčího klubu zaslechnu nadávky "Tohle já nechápu, oni snad nesnesou, aby byla ženská před nima"  Vzduchem proletí i pár ostřejších slovíček, ale ta zůstávají kdesi u koní a my najíždíme kolem Průšovic chalupy počtvrté na Horňák.. "Klídek, holky ty si do kopce sjedem".  Začíná mě to bavit " No a kdyby ne, tak tu máte mě  Zářivý úsměv zůstává bez odezvy, a tak se vydávám dopředu a dojíždím litvínovský dres "Ňákou CHeZu, to sem netahej…"  ukazuji na kladenské triko. Severočeši se tváří nechápavě. Lehce nejistě dodávám: "…na to není nikdo zvědavej ". Asi nechodí na hokej. "My jsme Kladno, co jste vy?" zkouším to ještě, ale pak už raději zrychluji a odjíždím. Dotahuji se na Ela. Otáčí se: "Dej si bacha, abys nedostal pumpičkou"

Ve sjezdu poodjíždíme.  Zůstává s námi jen Vosička a do kopce znovu útočí. Celkem bez námahy se dotahujeme "Ty nás asi nemáš moc ráda, když se pořád snažíš ujet…" Usmívá se, ale v očích má hluboký žal " Však už mi brzy dojde…"

Nechci machrovat, holka, ale to přece věděl každej. Kromě srdce máš taky hlavu.

To bylo naposled, co jsme ji spatřili. V příštích minutách ji pohltí hejno divokých včel.

Nahoře mě dojíždí Diablo. Tváří se nejistě. "Nechceš mi ujet, že ne ?" 

Na nic jinýho nečekám už půl roku, vole. Kdoví, kdy zas budeš takhle načatej. Ale teď tě ještě potřebuju. Jen to zformulovat: "Chci tě porazit, ale napřed ujedeme spolu"

Ve čtyřech projíždíme do posledního kola. Ve škarpě sedí Vítek s Josefem a mhouří oči do sluníčka. "To už jste v cíli?" prohodím a ještě zaslechnu něco jako "…blbe" . Nechápu, otáčím se na Diabla…"?"   "…by nás museli předject, ne?" Složitá geometrie závodu na krátkém okruhu mi dochází až ve sjezdu. Vítkovi to nejelo a zabalil to. Josef to přepálil a chtěl to zabalit taky. Chvíli kecali na mezi a pak se Josef vrátil. Ale už za mnou

Poslední kolo. Jedeme čtyři s PIJASem a nějakým Příchozím. El taktizuje: "Když utrhneme PIJASe, jedem na tebe, když toho mýho, tak na mě". Dnes mi ale nejde o PIJASe "Utrhneme oba!" Vyrážím dopředu a nahoře zůstáváme s ďáblem sami. Cítím šanci a ve sjezdu kousek odjíždím. Serpentiny  do Bratronic jedu na doraz a podruhé v sezóně se dostávám přes 185 tepů. Dvacet nad prahem a nic mě nebolí. Endorfin je mocná čarodějka. U křížku ucítím v zádech čísi pohled. Bojím se otočit a tak sehnu hlavu s koukám se pod rukou. No jo, nevyšlo to! Ale aspoň jsem to zkusil. Otáčím se na Diabla. Je nějaký jiný. Menší, hezčí. Bez fousů.

Je to Lucka Kočí z SOS Praha. Pokořitelka Královny Šumavy v Hlásné. El tu není. Jo! Střídáme ve dvou. Pořád se otáčím a krátce před cílem málem sjíždím do příkopu. Blbec!

Poslední vyhup a do cíle! Je to tam!  Pořád tomu nevěřím. El dojíždí s nevelkou ztrátou a blahopřeje mi. Ale to není ani  potřeba. Skalpovat Diabla!! Nadýmám se pýchou jako FUGU.

To je taková ta rybička…ale to ví asi každej.  Ale co vlatně?

Doma listuji ve Světem zvířat, Ryby, obojživelníci a plazi:

"Zmiňujeme se o něm hlavně proto, že požití jeho masa způsobilo už nejednou velké otravy"…

aha…"nastává chladnutí končetin…zrychlený tep, rozšíření zornic, zpomalené dýchání…a konečně smrt." 

Tak je to tedy! Na Králi si dej pozor na Tuhoszův bod, kamaráde.

Jedeme skupinu A!

16.9.2005 Kolbaba