Teda pane Rampušáku ...
Teda pane Rampušáku, tohle jsem nečekal...
Ne že bych tu ještě nezažil déšť, ale tohle? Igorovo auto se s námahou prodírá mokrou temnotou, stěrače nestíhají a naše předstartovní odhodlání je na bodu mrazu. A k tomu ta bouřka. Já tedy na kole vydržím ledacos, ale z hromů a blesků mám živočišný strach primitivního národa, nekultivovaného kursy vědeckého ateismu. Hory jsou vysoké, bicykl kovový, určitě do mne praští a já přijdu nejen o život, ale ještě si zničím kolo.
Tak jen pomalu klesáme do Štítů a zajíždíme na parkoviště. Skupina A zůstává trudnomyslně v autě. 30 minut do startu.
Chčije a chčije. Kapky bubnují do střechy, okna se mlží, ale aspoň už nebouří. Nedá se nic dělat, pomalu vylézáme z vozu a sundáváme se střechy kola. Je potřeba se aspoň trochu rozjet.
No, rozjet. Pomalu bloumám startovním kopcem tam a zpět a podmračeným zrakem sleduji oblohu. Světe div se, zdá se, že přestává pršet.
Tak tomu zjevně nevěřil ani sám Rampušák a pro letošek si odpustil tradiční průjezd startovním polem v otevřeném autě. A to je tu prosím vedoucí...
Do startu zbývá minuta, hlasatel nám přeje hodně štěstí a pouští Verdiho
Sbor židovských otroků.
Mimochodem, všimli jste si, že v prvních taktech začíná stejně jako Internacionála? Ne? Tak vězte, že to není náhoda, ale hudební doklad postupné emancipace porobené třídy. Dávejte pozor.
Obraz 1: Tády dá , dá dy dá , tá da dadadadá... Nevědomá masa, omámená opiem lidstva, upíná své zraky k nebesům, odkud ovšem, vědecky vzato, nemůže očekávat lautr nic.
Střih, obraz 2: Vyzbrojena revoluční naukou, odhazuje armáda otroků nejen své okovy, ale i zpátečnický tříčtvrteční takt a v rytmu řízného marše - táda dá - dáda - dá dá - se dává na pochod...
No, potěš Pámbu !
Mezitím už jsme na trati. Pršet opravdu přestalo, ale voda se teď zvedá od kol a za chvíli jsme stejně všichni durch. To má ale i své výhody. Třeba támhleta
Miss mokré kraťasy přede mnou. V bílém... Ale to jsme odbočili... Klouzavý sjezd serpentinami do L.A. máme bez úhony za sebou a pomalu se blíží hory. Stoupání na Výprachtice alias Hoblovnu je takové dvoudílné. Asi dvoukilometrový hrbolatý výjezd lesem následuje krátký sjezdík a pak znovu do kopce. Silnice se tu klikatí mezi domky, kolem postávají domorodci a povzbuzují. Když projíždíme kolem, jeden z kibiců nás ohodnotí.
"Už jedou hrobaři..." Zřejmě mu jedeme pomalu.
To je ovšem taktika skupiny A, funebráku, ale o tom ty nemáš ponětí. Počkej v cíli.
Pohřebák se ztrácí za zatáčkou a my pokračujeme pravidelným tempem v závěsu za promoklou slečnou v bílém. Nějak se nemůžu soustředit na tempo... Nakonec řadím těžší převod a rusalku předjíždím. Igor protestuje. Že prý má moc vysoko tep.
To já taky, kamaráde, ale s laktátem to nemá nic společného. Ale vždyť je tu i tak hezky , dokonce vylejzá sluníčko. Stejně by nám ve sjezdu přes Orličky oschla...
Nahoře za vsí udělá silnice čelem vzad a za malou chvilku je v sedle Na Hoblovně. Všude okolo je krásný rozhled na vykoupané Orličky. V údolí se válí mlha..
Před pár lety jsme právě v tomhle místě dojeli babku na kole s nůší jetele. "Škoda", povídám, " kousek a mohla jste mít vrchařskou prémii." Babka se usměje. "To víš, panáčku, králíky jsou králíky"
Kdepak Králíky, ještě nejsme ani v Mladkově. Teď ještě krátký výjezd, překřížit hlavní silnici a spouštíme se do údolí. Tak tady to mám ze všeho nejvíc nejradši. Vítr v uších, úzká klikatá silnička mezi alejemi stromů, louky a roubenice jako z kalendáře.
Poppříčku, ta příroda je jeden velkej kýč...
Akorát že za chvilku potkáváme v protisměru našeho Vítka. Hm, tak to je průšvih. Buď si spletl směr, nebo se mu něco stalo. Tak jako tak dnes nevyhraje. V cíli se pak dozvídám, že se ve sjezdu v šedesátikilometrové rychlosti snažil pravou rukou vylovit z levé kapsy dresu něco k snědku. No zkuste si to... Spadl, vygumoval kus silnice a dotrhal týmové triko. Zase. Ale jinak nic vážného.
Ještě že andělé strážní nemají odbory
My zatím pokračujeme ve sjezdu kolem potoka. Rychlost je spíš výletní.
Pánové, pánové, nejsme tu na rekreaci. S kopce se šlape a nekecá. Řadím se na čelo a snažím se rozjet předpisové tempo. Přidává se RiC, Honza Adámek a Igor, čímž jsme si představili skupinu A.
Tak to ma byt. Střídáme, ve slušném taktu míjíme přehradní nádrž Pastviny a brzy je tu první bufet. Kratičký
pit-stop a jede se dál. Kunvald, Rokytnice. Zvolna nabíráme výšku. Od rozdělení tras jedeme ve čtyřech a tempo zůstává definitivně na nás. Odteďka jenom předjíždíme. Občas se někdo pověsí, ale pomocníka už nenajdeš. Jak říká Igor,
všichni jsou pochcípané. Teď bys měl zalovit, výprachtickej havrane, ale kde je ti konec. Nedá se nic dělat, s tím se počítalo. Stoupáme a stoupáme. Jede se jinak než loni. A je to výš. Jura s Honzou měli pravdu, štracháme se kolem sjezdovek až někam nad Říčky a kopec stále nebere konce. Snad bude dost kyslíku. Obloha se mezitím vybrala a sluníčko vysušilo dresy. Ranní chmury mne pomalu opouštějí. Teď se jede docela dobře.
Sjíždíme do údolí Zdobnice. Vida, zkrátili jsme si to. Z dlouhého kopce na Luisino údolí nám zbývá polovina. Ta prudší. Ale jak jsem řekl, jede se dobře a zanedlouho jsme nahoře. Do Deštného sjíždíme skoro po spirále. Samá zatáčka a ta poslední nahoru. Jdeme na Šerlich. Nejtěžší kopec, průměrné stoupání 7,37. To je dost. Původně kompaktní skupina A se tu natahuje, takže za chvilku jedeme víceméně po jednom. Vepředu je RiC, nová posila Šlapek. Kopce jezdí pěkně. Není divu, je tu skoro domácí a navíc trénuje po drátě. Nechává si po internetu posílat rady od pana trenéra Martínka. Nevím sice přesně, jak to vypadá, ale představuji si to asi takhle:
Pondělí. Dnes nejste unaven. Od rána se cítíte se báječně, a proto si dáte 4x15 minut v kopcích na anaerobním prahu plus 3x5 minut na max. Pokud si myslíte něco jiného, jste pěkná sračka. Buďte zdráv !
Ale že tu máte much, pane! A s každým nastoupaným metrem přibývají. Nebudu popisovat, kde všude jsou. Ale jsou všude. Nevím, za co nás považují, ale ani jedna z možností mi povzbudivá nepřipadá.. Už abychom byli nahoře. Ve sjezdu snad odpadnou.
Tak mě napadá, kolik syrového naturalismu kolikrát najdeme v českých pohádkách. Vemte si třeba takovou Zlatovlásku. Pravá princezna se pozná tak, že na ni jdou mouchy.
A to má být pro děti...
Druhá občerstvovací stanice u Masarykovy chaty je nejvyšší bod trasy.
Pan prezident si uměl vybrat. Má to tu hezčí než na nádraží v Praze, o četných ulicích a náměstích, které po revoluci převzal od Lenina nemluvě. Zdržujeme se tu o minutku déle, ztráta tekutin je přeci jen velká. Po odpočítání pokračujeme rychlým sjezdem do Orlického Záhoří. Nová silnice je tu už od loňska a rychlost se blíží 80 km/h. I následující rovinku jedeme docela svižně. Tahám špice. Je to skoro zadarmo a dobře to vypadá. Brzy odbočujeme doprava na vedlejší a stoupáme na Komáří Vrch. Tady se jede příjemně, mouchy zůstaly na Šerlichu a komáři jsou pomalejší. Tenhle kopec mám rád.
Ani nevím proč, to máte jako s lidmi. Někdo vám sedí a jiného sotva vydýcháte. Jedu vepředu a za mnou Honza Adámek. Za chvilku povídá: "Jestli to nechceš roztrhat, tak bychom měli zpomalit" Igor nám zůstal kousek vzadu. Počkám...
Igor je takový vrchař na mínus prvou. O vrchařích už jsem vyprávěl, ne? Když se naučíte jezdit do kopce tak, aby vám neujeli, stačí na rovině nepustit háček a můžete vydržet i s výrazně lepší skupinou. Jednoduché. Chtěl bych být vrchřem. Ale nejsem. Co si neodtahám, většinou nemám. Igor to má horší. Roviny jezdí prakticky stejnou intenzitou jeko kopce a tahá za sebou zástupy vrchařů slabších výkonnostních kategorií.
Ve sjezdu se mi daří Igora přemluvit, aby se pustil brzd a za chvilku jsme znovu pohromadě. Vidíš že to jde. Přejíždíme Haničku.
Ale no tak... Jsme cyklisti. Ve skutečnosti jde o vrch s prvorepublikovou pevností, provrtaný bludištěm podzemních chodeb. Všechno funglovka. Děkujeme, pánové.
Prudkým sjezdem klesáme do údolí Divoké Orlice. Vděčný úsek. Silnice je opravená a voda do kopce neteče. Kolem se míhají louky, chatky a kempy. Mohlo by tak být déle. Ale nejsme v Maďarsku. Zemská brána je taková úžina s můstkem a skálou, kde opouštíme řeku a začínáme stoupat na Adam. Silnice je stále bez chyby. Ono se to nezdá, ale když to nedrncá, jede se i do kopce o dost líp. Skupina A teď pracuje jako dobře promazaný čtyřváclec, vrchař nevrchař. Za chvilku jsme nahoře a spouštíme se do Mladkova.
Teda pane Rampušáku ....
I ten sjezd je opravený, silnice jako ve Švýcarsku. Užívám si serpentiny a najíždím si malý náskok.
Asi budeme muset udělat školení ve sjezdu. No, aspoň mám víc času na bufet. Zdržujeme se asi tři minuty, pak obnovujeme útvar a Igor se ujímá velení. Na rovině kolem Lichkova dáme konečně vzpomenout na
oranžový expres z loňského Krále. Pravidelně střídáme a stáváme se čtyřmi
rychlejedoucími borci. Časovkářské tempo držíme až za Králíky a vylepšujeme si rychlostní průměr. Sjíždíme pod Zlatý potok a Igor dopředu sděluje, že nás nechá jet. Nevím, kdo koho nechá jet a kde. Už máme něco ujeto, cíl se blíží a kopec má kolem čtyř kilometrů. Hledím si svého. Stoupáme, dopředu jde Honza Adámek a přes něj vrchař RiC. Zhruba v půlce kopce zjišťuji, že se začínám chytat na rytmus.
Přesně tak. Sladit vniřtřní hodiny, dech a šlapání v celočíselných poměrech. Cyklistika je aplikovana matematika. To, co zvládám, když jsem v pohodě na rovině nebo třeba na kytaru a tak, a v čem naopak zcela propadám ve stresu, jako je stoupání v anaerobním pásmu nebo taneční zábava.
Řadím, předjíždím Honzu Adámka a věším se za RiCe. Poslední kilometr je lehčí. Zrychlujeme. Nahoře jsme ve dvou. Dojedem to ve dvou. Sjíždíme na hlavní silnici a rozpočítáváme se na prvý-druhý. Po minutě střídáme. Časovka dvojic, práce rozdělená přesně padesát na padesát. Cesta rychle ubíhá. Pokud se nic nestane, budeme mít lepší čas než loni. Moc jsem tomu nevěřil, kopců bylo víc. Zbývá ten poslední na Zborov. Začíná ve vsi na kostkách a pokračuje lesem po hladkém asfaltu. Asi uprostřed je můstek s železnými pláty. Teď v patnáctikilometrové rychlosti nic zvláštního, ale za deště ve sjezdu je to past. Kdo tohle stavěl, v životě neseděl na kole. Držím tempo a první pozici. Pro jistotu. Ale RiC taky nechce dojíždět sám. Jerště jeden brdek a je tu sjezd do Štítů. Bude spurt. Ale jako by ani nebyl, aspoň z mé strany. Po třetím šlápnutí na těžší převod mi automatika přepíná nohy na volnoběh.
Máte recht, napracovaly jste se dost.
Čas 7:46 je o 8 minut lepší než loni, ale průměr 26 to není. Igor s Honzou dojíždějí po pár minutách. Blahopřejeme si navzájem. Převládá spokojenost. Hlavně, že Jura netrefil počasí, žádné přívalové deště, kroupy ani hromobití.
Teda pane Rampušáku...
Moment, ještě předávání cen. Po celkem bezvýznamných údajích, jako jsou jména a časy vítězů, druhých a třetích slyším najednou něco jako
"devětkrát" a svoje jméno.
Aha, dobře, že jsem to tam vyplnil. Z deseti ročníků jsem tu podeváté a dostávám za věrnost přilbu.
Teda pane Rampušáku...
Moment, ještě tombola. Číslo 140, to je moje, ne? No jo. No jo! Představte si, že jsem vyhrál doopravdické horské kolo! Já teda bajkům moc nerozumím, ale má odpruženou vidlici a gripšifty a červenobílý rám s nápisem Kellys a převod 23:32, co s ním vyjedete i na zeď.
Teda pane Rampušáku...
Děkuji, děkuji, děkuji.
Já vím, to napsal Karel Kryl pro Ježíška.
Ale pro vládce Orlických hor se to snad hodí taky.
Tak za rok.
13.7.2006 Kolbaba