CFC Kladno

Jeseníky 2005

Myšlenka uspořádat tréninkový kemp v Jeseníkách vznikla v podzimní debatě s Honzou, kterému jsem popisoval naše horské tréninky a svěřil se s touhou zajezdit si někdy v Alpách. Honza oponoval, že naše hory jsou blíž, víc do kopce a hezčí, zatímco v Alpách jsou auta, vysoké ceny a protivní cizinci a nabídl nám svoji chalupu v Lanškrouně jako základnu. Jelikož Orličky dobře známe z Rampušáka, zvolili jsme Jeseníky, kde mne už dlouho přitahovalo stoupání na Mravenečník. Na vršku je horní nádrž přečerpávací elektrárny, kdysi se tam jel Závod míru a z internetu jsem si pamatoval bajky o prokletém stoupání od Loučné, které se skoro nedá vyjet. Po bližším seznámení s mapou bylo jasné, že se Jeseníky dlouhými kopci jen hemží a že tu lze poskládat trasu s opravdu alpskými parametry. Když nám časem vykrystalizoval profil, zbývalo lehce poopravit místopisné názvy, aby byl dojem dokonalý.

Sobota

Startujeme z Rapotína nedaleko Velkých Losin a v šestičlenné skupince zvolna táhneme do hor. První zkouška na sebe nedá dlouho čekat a jde hned o papírově nejtěžšího soupeře. Passo Brabenec ( Mravenečník, 1343 m.n.m.) je dlouhé 12 kilometrů s převýšením 840 metrů, přičemž zejména na prvních osmi kilometrech křižuje vrstevnice podezřele kolmo. Chvíli si nad mapou upřesňujeme, jak nezabloudit, a pak se dohodneme, že na nejasných křižovatkách nechají ti rychlejší, tedy jednak mladší, jednak lehčí s výše položeným laktátovým prahem a s možností dosáhnout ve stoupání vyšších tepových hodnot a přečerpat tak větší cisternu krve, jak říká Robert Bakalář, tedy Jirka a Vítek, kterému jsem nechal laktátový práh stanovit na ergometru, šipky. Naštěstí je cesta přehlednější než předchozí věta a šipky na silnici už jsou. Pomalu stoupáme úzkou asfaltkou kolem potoka a zpočátku příjemné stoupání brzy přituhuje. Vystrašen pověstmi čekám za každou zatáčkou dvacetiprocentní stěnu nebo aspoň tlupu loupežníků. Dosud však nic takového, kopec sice ani na chvilku nepovolí, ale taky nevyvádí žádné psí kusy. Zatím dobrý, říkám si. Jako když ten chlap padá kolem dvacátého patra mrakodrapu…zatím dobrý . Rychlost 8-9-10 , tep 155-160. To neříkám proto, že bych se nějak chlubil, to je prostě tak. Voni mi to brabenci přeberou. ..Asi po 3/4 hodině les ustupuje, silnice se stáčí ostře doprava a nad zatáčkou se objevují obrovské bílé vrtule větrné elektrárny. Otvírá se neskutečný výhled a silnice se zhoupne lehce dolů. Takovou chvilku by mohli prodávat dealeři drog. Propadám euforii a hulákám jako na lesy, jenže ty už takhle vysoko nejsou. Zbylé 3 kilometry s 200 metry převýšení mi přijdou jako z Kolína do Pardubic. Silnice stoupá a zakusuje se do skály.Ve škarpě je sníh. Vítek už mezitím sjel zpátky a fotí. Kolo jede samo. Dojíždím na parkoviště pod horní nádrží a pak sjíždím zpátky pózovat před sněhovou plotnou. Fotíme se navzájem. Přemýšlím, jak se asi daří Anděle, po pravdě řečeno jí v tomhle kopci moc nevěřím... Jenže za chvilku se v zatáčce objevuje Honza s Bigmigem a s nimi i Andělka, která nemít uši, má úsměv kolem hlavy. V tom děvčeti něco je . Hulákáme společně a dojíždíme na vrchol. Na parkovišti stojí autobus s tlupou Němců a Honza je hlasitě chválí, jak to pěkně vyjeli (česky). Od řidiče (moravského) se dozvídáme, že jsme vyjeli Starou uhlířskou cestou a že to jsme fakt dobří. Jo, tady jo. Pak se rozloučíme a krásným dlouhým sjezdem padáme do Koutů nad Desnou. Nastupujeme na Passo di Monterossa . (Červenohorské sedlo, 1013 m.n.m). 7 kilometrů stoupá v pravidelných serpentinách až k lyžařskému areálu. Sklon je proti Br. poměrně mírný a navíc zatáčky jsou úplně v rovině, takže se dají protáčet nohy. Jako v Alpách, Honzo. Zanedlouho jsme bez problémů nahoře. Pod vrcholem mě dojíždí Honza. Překvapuje mě. Dnes ne naposledy. V chatě doplňujeme vodu a hladovci si dávají oběd. Mě tyhle zastávky moc netěší, tuhnou mi nohy. Po obědě, kávě, novinách a cigárku konečně pokračujeme prachmizerným sjezdem do Bělé. Takovou cestu pamatuji z Boru u Tachova, ale tam jezdily tanky. Konečně jsme dole a odbočujeme na Passo Burano (Vidly, 930 m.n.m.) Má sice jen 4 kilometry, ale průměr více než 7% a docela často jde přes 10%. Vepředu je jen Vítek, ostatní kecají vzadu. Podléhám temné straně Síly . Ukážu vám, jak se jezdí. Tepovka přes 160 mě nezajímá a stále přikládám pod kotel. Shora přitápí slunko.Už tak dost velké horko by se dalo krájet. Přesto se mi jede dobře a za chvíli jsem nahoře. Za mnou nikdo. S Víťou pózujeme u značky 11%. Pěkné fotky. Zbytek pelotonu dojíždí v poklidu a společně. Krátce sjíždíme a nastupujeme na další kopec, Passo Pidlicato (Lyra, 1000 m.n.m.). 3 a půl kilometru se točí lesem a stoupá poměrně zlehka, kolem 6%. Tentokrát jedeme s Honzou a s Jirkou pohromadě. Honza vypráví cosi hanlivého o Grossglockneru . Už nevím co. Jede se v pohodě a brzy jsme v sedle. V sedle. Fotíme se a sjíždíme ke Karlově studánce a pak se krátkým vyhupem dostáváme na Hvězdu. Odpočíváme na žhnoucím parkovišti mezi autobusy. Doplňujeme vodu. Někteří doplňují pivo. Jeden nejmenovaný Jirka kofolu. Čeká nás nejvyšší bod trasy Passo Senilio (Praděd, 1491 m.n.m). 9 kilometrů má průměrný sklon 7%. Jenom. Společně probíráme taktiku. Anděla Bigmigová se rozhoduje šetřit síly a Passo Senilio vynechat . Po krátkém loučení sedá na kolo a vyráží napřed k poslednímu postupovému táboru. Zbytek výpravy nastupuje stoupání. Znovu mne ovládá temná strana Síly. Teď uvidíte…. Nasazuji tempo a vydávám se za Víťou. Rozhodným způsobem předjíždím turistu na krosovém kole. Blahosklonně ho zdravím z výšin své rychlosti.( Tuším 12 km/h). Po chvíli se ke mně přidává Jirka. Jestli prý chci jet na krev. Kdepak, pojedu v pásmu intenzívní vytrvalosti. Chvíli jedeme spolu. Předjíždí nás Bigmig. Užívá si to, slaměný vdovec . S Jirkou probíráme zátěžová pásma. vysvětluji mu, jak se snadno pozná anaerobní práh. To se jede do kopce a kecáš, pak přidáš a trochu se zadýcháš, ale ještě je ti rozumět, no a když už se kecat nedá, tak jsi nad prahem ………………………………jako třeba teď… … … promiň, budu muset zpomalit. Jirka se vzdaluje . Už si to nedoposlechne. Ubírám rychlost. Sportestr nereaguje. Asi se zasekl. Klepu do něj. Uberte, nebojte se. Dojíždí mě Honza. Jirka na něj čeká. Tak pojedeme spolu a nahoře vám ukážu. Svatá pravda. Honza s Jirkou se vzdalují. Trochu si odpočinu a pak… Kolik může být nahoru ? 6 kilometrů ! Uberte, nebojte se. Rychlost klesá, tepovka nikoli. Zajímavý úkaz. Cpu do sebe dvanáctou tyčinku. Nalévám se vodou. Na dres mi někdo vysypal slánku. Silnice jde bez zatáčky nahoru. Počítám kamínky. Sporttestr trvá na 160. Začíná se ze mě kouřit. Teplota asi 47 a půl..V autě bych zapnul topení, otevřel okýnka a pustil větrák. Zkouším se polévat vodou. Sůl se mi dostává do očí. 4 kilometry . Za chvíli bude Ovčárna… Třeba to ještě rozjedu a dostanu se nahoru. Jistě, jistě… Pravou nohu bere křeč. Přece neslezu… Zkouším nohu protáhnout vstoje a šlapat víc levou. Výsledek se brzy dostavil. Bere mě křeč do levé. Aspoň teď nenapadám… Od teďka vydávám zákaz hovoru o aktuální rychlosti, tepové frekvenci a vzdálenosti na vršek . Zkouším starou fintu. Pětkrát šlápnout v sedle, pětkrát ze sedla. Brzy mě unavuje počítat. Z mlhy slunečného dne se pojednou vynořuje něco jako horská chalupa. Ovčárna . Silnice se na chvilku skloní do úplné roviny. Zrychluji na 13 km/h. Přibývá turistů. Nemám sílu uhnout a vletím mezi ně. Zvolna mi kráčejí z cesty. Vpravo zahlédnu stráň a někde mezi oblaky červenobílou věž. Nedívej se nahoru! 3 kilometry. Silnice je zase do kopce. Někdo mi utáhnul brzdy. Shora přijíždí Vítek s Bigmigem. Neodpovídám na pozdrav, soustředím se na invalidní vozík přede mnou. Je elektrický. Předjíždím s vypětím sil. Prohodím cosi inteligentního o tom, že té paní závidím. Pánbůh mi to odpusť… . 2 kilometry. Objíždíme kopec. Chlapci se zjevně baví a ze všech stran si mne fotí. Hledím do země. Tváříme se radostně… Tohle předvést na Rampušákovi, tak neztratím dvě hodiny, ale dva dny….Poslední kilometr… Vzpomínám si na knížku o Emilu Zátopkovi od Oty Pavla: Věříme Ti Emilku, že se vrátíš za chvilku … Polibte mi prdel … Přetínám žlutou čáru s nápisem cíl a pouštím kolo na zem. Bouchnutí probouzí Jirku s Honzou. Přicházejí ke mně a hlasitě mi blahopřejí Každý se chce se mnou vyfotit. Honza povídá něco vtipného o Grossglockneru. Už nevím co. Tupě zírám do kraje. Rozhled je pěkný. Myslím na to, že zbývá 50 kilometrů. Po chvíli nasedáme na kola a sjíždíme zpátky. S kopce to jde. U Ovčárny krátce zastavím u sněhové plotny a chladím se. Ostatní počkají dole. Sjíždím za nimi. U Hvězdy nikoho nevidím, tak pokračuji dál. Silnice padá až na Malou Morávku, kde se trochu narovná. Tak daleko by nejeli… Stavím u mostu a volám Bigmigovi. Samozřejmě, jsou na Hvězdě. No, zpátky už nepojedu. Počkám na vás u Anděly. Jedu sám. Až do Rýmařova to s kopce jde, pak se ale točí proti větru a začíná stoupat. Mám toho dost. Přichází poslední stoupání Schmudlaberg (Skřítek, 900 m.n.m.) 5,5 km, 4,5%. Na silnici jsou namalované kilometry. Radši si jich nevšímám. Kopec není prudký, ale někdo mi odmontoval lehčí převody. Občas mě bere křeč. Nejhorší jsou trpaslíci … Konečně hospoda. Anděla čeká u silnice a ptá se, kde jsou ostatní. Jeli moc pomalu, tak jsem jim ujel…Ha ha. Pivo a pivo. Ostatní dojíždějí. Jeli ve skupince a jsou vysmátí. Probíráme zážitky. Jak pojedu zítra, netuším. Asi autem. Zbytek cesty začíná krásným sjezdem. Takhle by to šlo. Míjíme Sobotín. Na rovině nasazuje odpočinutá Anděla ďábelské tempo. Snažím se uviset. Naštěstí jsme brzy v cíli. Tachometr ukazuje 152 kilometrů. Jakých, to tam nenapíšou

Neděle.

Přispali jsme si do půl šesté. U snídaně upřesňujeme změny původně plánované trasy. Místo Monterossa pojedeme na Jindřichov a pak na Jeseník. Startujeme znovu z Rapotína a brzy otáčíme doleva, kde se rýsuje zalesněný hřbet. Col de Jára (Žárovec, 620m.n.m) Úzká vedlejší silnička zvolna stoupá mezi roubenicemi až na vyhlídku pod lípou. Vypadá to, že nohy fungují. Jedeme s Víťou a Jirkou. Povídáme si, ale zátěžovým pásmům se raději vyhýbám. Nahoře stavíme a fotíme. Pod námi je Jindřichov. Krásný sjezd. Předjíždíme auto. Dole se napojujeme se na hlavní silnici a začínáme stoupat na druhý kopec Rammsteinpass (Ramzovské sedlo, 780 m.n.m.) Tak tohle nemám rád. Velmi mírné stoupání podél potoka po hlavní silnici je občas proloženo prudkým, asi kilometrovým výjezdem. Bezejmenní ohlodávači nohou. Byla to věž- a ještě jedna věž- a ještě jedna věž- a bylo to vošklivýý. Sluníčko nabírá sílu a zase připaluje. Snažím se jet mravně. Držím se Honzy. Konečně jsme nahoře. Stavíme a v hospodě doplňujeme vodu. Anděla si musí fňuknout , že prý na ní pořád čekáme. To abych si oči vyplakal.. Sjíždíme do Jeseníka . Silnici někdo nedávno bombardoval. Dolů jedeme snad pomaleji než nahoru. Konečně asfalt. Rozjíždíme se, ale ve městě se zase stojí. Tentokrát na zmrzlinu. Chtěl bych jet vcelku aspoň 30 kilometrů! Bigmigovic jdou na oběd. My ostatní pokračujeme na další vrch. Passo di Visi Ballerini Chaotici (Tady asi dlužím vysvětlení…nebo zkuste jinak přeložit rej víz, zkrátka Rejvíz, 800 m.n.m.) Šestikilometrové stoupání vede tentokrát lesem a je prokládáno serpentinami. To je ono. Jedeme s Honzou jako bratři a já si bedlivě střežím tepovou frekvenci. 145 až 150. Tak je to spravne, tak to ma byt… Hospoda na Rejvíze nás uvítá příjemnou zahrádkou. Zastavujeme na oběd a čekáme na BM. Smažený hermelín, hranolky, zmrzlina…zůstávám u hovězího vývaru. Syn mě nechápe. Nežereš a pak chcípneš… Honza mi vysvětluje výhody piva jako iontového nápoje. Radši nic neříkám a dosypávám do vody MD. Včera jsem si s sebou nevzal na dosypání, jenže jsem nepočítal s tím, že budu tak často dolívat vodu. Ke konci jsem popíjel ionťák v homeopatickém ředění. Jirka znovu vysvětluje svou zkratku přes nejhlubší les…Snad to tu zná dobře. Konečně je tu Bigmig s Andělou. Nasedáme na kola a odbočujeme do temného hvozdu. Čeká nás jedno nebo dvě stoupání, podle toho, jestli bude průjezdná zkratka po vrstevnici . Cesta zvolna stoupá hlubokým lesem. S Pražáky se shodujeme se na dojmu: Brdy. I asfalt je stejně hrubý. Tu a tam někdo nadává. Mně se to líbí. Stejně nejedeme rychle. Nakrátko zastavujeme u rozcestníku s nápisem Kristovo loučení. Ale nikdo tu už není. Pokračujeme dál a cesta se zvedá. Stoupáme na Skinheadpass (sedlo Orlík, 1051 m.n.m.) a pak sjíždíme na rozcestí. Vlevo se po úbočí kopce táhne šotolinová pěšina. Zkratka po vrstevnici. Doprava asfaltka prudce padá do rokle. 500 metrů převýšení…. informuje Jirka mezi řečí. Díváme se po sobě a na hodinky…je rozhodnuto: šotolina. Někdy příště . Zvolna se prodíráme mezi oblázky. Slyším Bigmiga, jak říká: Dobře se dívej, Andělko, protože tudy už nikdy v životě nepojedeme… Mně šotolina zas tolik nevadí, některé silnice jsou v horším stavu…Za chvíli najíždíme zpátky na asfalt. Máš vzadu osmičku, povídá Jirka. No jo, Sora devítikolečko nemá. Kouknu se na zadní kolo … aha. Zkratka po vrstevnici mě stála dva dráty. To se dá docentrovat. Jednou jsem dojel bez čtyř. Rovnám kolo a prudce sjíždíme dolů. Cesta je hrbatá a občas je napříč stružka. Zdá se mi, že slyším sprosté slovo. Za zatáčkou stojí ve škarpě Vítek. Má potrhaný dres a sedřený bok. Rozteklej asfalt klouže jako prase. Viď, Beloki. Pokračujeme dál. V Bělé se domlouváme, že Bigmigovic nepojedou na Passo Brabenec. Vydáváme se na Passo di Monterossa z druhé strany. Předposlední kopec. 9 kilometrů kolem 4-5%. Držím pravidelné tempo. Honza se mnou. Nemluvíme. Stoupání není prudké, ale snadné by teď bylo leda v autě.…Občas nás osvěží kouřící autobus. Konečně jsme u chaty. Doplňujeme vodu. Ukazujeme si na protilehlou horu Ale já vím.. Sjíždíme a jdeme na to. Passo Brabenec No II . Z téhle strany je prý lehčí. I když … v neoficiálním Top10 českých kopců je na druhém místě svorně z obou stran. 14 km, 740 výškových metrů. Začínáme stoupat proti proudu Divoké Desné. Zpočátku to jde dobře a stačíme se bavit. Ve stoupání na hráz dolní nádrže hovor vázne. 12%. Konečně uvidíme vodu. Výdýcháváme se a objíždíme jezero. Nad námi se cesta škrábe po úbočí. Otáčíme o 180stupňů a loučíme se s řekou. Víťa je vepředu, jedeme ve třech s Jirkou a Honzou. Vyměňujeme si zajímavosti. Ještě 9 kilometrů. Ještě 650 metrů převýšení. A tak dále. Vpravo je krásný výhled. Zatím se jede dobře. Tahle strana je snad opravdu lehčí Neříkejte to.. Míjíme betonové vchody do podsvětí a zvolna obtáčíme kopec. Přituhuje. Čím dál častěji musím ze sedla. Honza za mnou neuvěřitelně bojuje. Závidím mu lehčí převody. 13% .. hlásí Jirka. 400 metrů převýšení

Vydrápeme se nad zatáčku a v dálce zahlédnu vrtule…. Teď by to už mělo být lehčí. Jenže tomu tak není. Stále častěji slyším hlásit dvouciferný sklon. Zabte ho! Jirka to vytuší a jede dopředu. Honza se rve jako lev. Znervózňuje mě jak funí. Já už nemůžu ani funět. Vpravo je krásný výhled. Není očí, které by jej spatřily . Vidím jen asfalt. Napojujeme se na cestu, kde jsme jeli včera. Skály a sněhové plotny. Kopec jako kráva. Včera jsme se tu projížděli a fotili . Dnes to snad nevyjedu. Znovu a znovu ze sedla. Rozcestí. Zbývá objet nádrž . Podlézám závoru a nohy s mi třesou. Značka omezuje rychlost na 60 km/h. Škoda Konečně sklon povoluje. Zapadající slunce osvětluje celý Hrubý Jeseník. Hodně hrubý. Ještě poslední 200m vyhup na hráz a už není kam stoupat. Odkládám kolo a svalím se do trávy. Nespi, umrzneš. Přijíždí Honza. Nemám slov, podávám mu ruku. Tu bližší. Volám domů a nikdo nevěří, že jsme ještě v horách. Odhadujeme, že dorazíme někdy v půlce týdne. Zbývá docvakat fotky na sněhovém poli pod vrcholem . Blbneme jako malí haranti. Navlékáme vesty a do cíle zbývá asi 30km sjezd. Užíváme si ho. Víťa s Jirkou zkoušejí maximální rychlost. Dostávají se přes 80. My s Honzou jedeme v klidu 70. Za Kouty je už klesání mírné. Mladíci nás v tempu dotahují do hospody, kde už čekají Bigmigovci s večeří. Tachometr ukazuje rovných 150 kilometrů. Jakých, to nám sděluje Jirka. Za 2 dny máme 302 kilometrů a převýšení 5600 metrů. Pokud se nepochválíme sami, kdo to za nás udělá? Hoši, děkujem.

Doslov:

Protože jsem to už po cestě slíbil, vyzdvihuji statečný výkon Anděly Bigmigové. Nemáš proč fňukat. Honzův výkon vyzdvihovat nemusím, vyplývá z textu. Moje představení na Pradědu se vyzdvihuje samo. Děkuji Staviteli, že vyzdvihl Jeseníky tolik do kopce.

Jako příští soustředění jsme si odhlasovali Maďarsko..